Irský vlkodav je uznáván jako nejstarší irské plemeno. Za první psanou zmínku je považován dopis římského konzula Quinta Aurelia Symmacha z roku 393, v němž vřele děkuje svému bratru Flaviovi za dar sedmi skotských psů. V této době se Irsku říkalo Scotia a sedm bylo považováno za vhodný počet u královských darů.

Podle sbírky zákonů welšského krále Howela Dobrého z roku 930 stál vlkodav z chovu krále 240 pencí, pes bez loveckého výcviku stál 120 pencí a štěně 30 pencí. Anglický chrt stál jen polovinu a za jezdeckého koně se platilo 120 pencí, za obyčejného koně do pluhu 60 – 120 pencí a za ovci 21 pencí. Když byl vlkodav poraněn, hrozily pachateli tyto pokuty: 240 pencí za poranění jedné nohy,  24 pencí za poranění oka.

Díky kontaktům obyvatel Irska s Vikingy nacházíme zmínky o vlkodavech i ve Skandinávii. Asi nejznámější je islandská sága o Njallovi, ve které Olaf, syn irské princezny, nabídne svému příteli Gunnarovi psa, kterého dostal v Irsku: „Je veliký a silný jako statný muž. Je také stejně chytrý jako člověk, rozezná každého nepřítele a zaútočí na něj, nikdy však neublíží příteli. Z tváře člověka pozná, jestli má dobré nebo špatné úmysly a za svého pána položí život.“

V roce 1014 porazil Brian Boroimhe dánské Vikingy u Clontarfu. Psi irských bojovníků byli popsáni jako „hroziví, hbití vlkodavi“.

Llewellyn, princ z Walesu, dostal roku 1210 darem irského chrta Gelerta. Legenda říká, že když se jednou Llewellyn vrátil z lovu, našel doma převrácenou kolébku svého dítěte a Gelerta od krve. Usoudil, že Gelert dítěti ublížil, vytáhnul meč a psa zabil. V té chvíli však uslyšel pláč dítěte, vedle kterého ležel mrtvý vlk, kterého Gelert zadávil, aby dítě svého pána ochránil. Llewellyna zachvátila obrovská lítost, Gelerta nechal pohřbít s velkými poctami a od toho dne se prý už nikdy neusmál. Vesnice, kde se měl příběh odehrát, dodnes nese název Beddgelert = Gelertův hrob.

Dublinská univerzita Trinity College vlastní nejstarší ze tří dochovaných středověkých harf, tzv. harfu Briana Boru, na které je vedle dalších ornamentů vyobrazen i irský vlkodav.

Z počátku 17. stolení pochází socha tzv. vlkodava z Massereen, kterou nechal zhotovit sir Hugh Clotworthy na památku následující události. Manželka sira Colthworthyho, lady Marion, si vyšla na procházku okolo jezera Lought Neagh, když tu se z lesa vynořil vlk a napadl ji. Lady upadla na zem a v té chvíli se z lesa vyřítil vlkodav a na vlka se bez váhání vrhnul. Během divoké rvačky byl vlk zabit a vlkodav zraněn. Lady se o něj starala, dokud se neuzdravil a pak ho vrátila zpět do opatství Massereen, kam patřil. Socha je dnes umístěna v zahradách hradu Antrim.

Irští chrti nebo vlčí psi z Irska byli velmi cennými dary římským konzulům, králům Anglie, Skotska, Francie, Španělska, Švédska, Dánska, Polska, panovníkům Indie, Persie, vysokým duchovním, francouzským princeznám, holandským aristokratům …

Hrabě z Ormandu zanechal v roce 1646 vlkodava papežskému nunciovi Rinneciovi, který ho popsal takto: „Zvíře, které svým majestátem a obrovskou velikostí, podivuhodnou rozmanitostí barev a silou nohou je natolik cenné, že je vhodným darem jakémukoli panovníkovi na světě.“

Říká se, že polský král Jan si nechával posílat tolik vlkodavů, že přispěl k zásadnímu úbytku plemene v samotném Irsku, který roku 1652 vedl k úplnému zákazu jejich vývozu, aby bylo zajištěno, že jich bude na ostrově dostatek k ochraně před vlky.

Sir Walter Scott ve svém románu Woodstock popisuje velkého vlčího psa Sira Henryho Lee jménem Bevis, který měl sílu mastifa, podobu a téměř i rychlost greyhounda, byl nejvznešenější svého druhu, který kdy ulovil jelena, měl barvu lva s černým čenichem a bílými kulatými tlapami.

Významný anglický přírodovědec John Ray ve své knize z roku 1693 popisuje „Canis Grains Hibernicus“ největšího ze všech psů, v těle i povaze připomínajícího běžného greyhounda, jehož využitím je lov vlků.

Na Raye navazuje v roce 1828 John Fleming, který britské chrty dělí na tři plemena:

• Scoticus – hrubosrstý greyhound, jelení pes, skotský greyhound Hrudník hluboký, tělo oblých tvarů, čenich dlouhý a vousatý, uši polovztyčené, srst hrubá, zvlněná, postava vysoká, statná, je nadán velkou prozíravostí, silou a rychlostí. Běžný v horách.
• Hibernicus – irský vlkodav nebo vlčí pes. Hrudník hluboký, tělo oblých tvarů, ocas dlouhý, čenich dlouhý, uši svěšené, srst hladká a krátká, postava velká. Silný, ale neškodný a netečný. Dříve používaný k lovu vlků. Dodnes se vyskytuje v Irsku.
• Leporarius – hladkosrstý greyhound. Hrudník hluboký, tělo oblých tvarů, ocas dlouhý, čenich dlouhý a úzký, uši polovztyčené, srst krátká, jemná, hladká a zářivá, postava vysoká, štíhlá. Rychlejší, ale ne tak odolný a bystrý jako hrubosrstý greyhound.

Od konce 18. až téměř do poloviny 19. století nastalo pro Irsko a jeho obyvatele velmi těžké období. Nadvláda Anglie, přísné trestní zákony a především hladomor zmenšily původní irskou populaci 8 milionů obyvatel na pouhého 2,5 milionu, což mělo samozřejmě velmi neblahé následky i pro všechna domácí zvířata, psy nevyjímaje. Vlkodavové navíc ztratili své poslání, protože vlci byli v Irsku zcela vyhubeni.

Vlastnit vlkodava si tak mohlo dovolit už jen pár aristokratických rodin, především jako symbol vznešenosti. V této době se začaly objevovat zprávy o „posledních vlkodavech“, které postupně přešly ve zprávy o jejich vyhynutí.
Avšak starým rodům původních irských vládců, kterým byl vyvlastněn všechen majetek, se přesto podařilo udržet několik málo vlkodavů i v těchto nesmírně těžkých dobách.

Když se v první polovině 19. století konečně začalo v Irsku blýskat na lepší časy, začala pomalu narůstat potřeba obnovení národní identity. Mezi první kroky k jejímu vyjádření patřilo používání symbolů spjatých s historií Irska. Nejobvyklejšími takovými symboly byly kulatá věž, harfa, trojlístek a irský vlkodav. Zhruba do této doby se datuje počátek znovuobnovení chovu irských vlkodavů.

Hamilton Rowan (1757 – 1834) se chovu vlkodavů věnoval 40 let a byl známý tím, že choval psy s původní krví plemene. Za jeho „pravého vlkodava“ byl mj. považován tmavošedý pes s bílou náprsenkou jménem Bran. Bran svého pána o 2 roky přežil. Když Rowan zemřel, vzal si ho sobě p. Carter, který také odchoval několik vrhů, aby pomohl plemeni přežít.

Velmi významným byl pro další rozvoj chovu vlkodavů i D. H. Richardon, který se velmi dobře znal jak s H.Rowanem, tak i s kpt. Grahamem. Richardson byl kynologickou autoritou. Známým je např. jeho článek o vlkodavech uveřejněný v časopise The Irish Penny Journal v květnu 1841, který podrobně popisuje plemeno a vysvětluje jeho historii.

Protože mezi Irskem a Skotskem byly po staletí velmi aktivní kontakty, považoval Richardson za logické, že obrovští deerhoundi ze skotské vysočiny mají s vlkodavy společné předky. Ve svém článku píše: „Ani Glengarry (chovatelská stanice zmiňovaných deerhoundů z vysočiny), jejichž psi bývali tak slavní, už nemá žádného původního zástupce plemene, ale pár jich stále zůstává rozeseto na severu Irska a na skotské vysočině. Oscar, pes p. Nolana, který je vyobrazen u tohoto článku, je nejlepší zástupce plemene, jakého jsem viděl, má 72 cm v kohoutku. V nejlepších dobách mívali tito psi okolo 76 cm. Barvy jsou různé, nejčastější je tmavě šedá s bílou náprsenkou. Takovou barvu má i Oscar. Vyskytuje se ale i barva žlutá nebo písková, žíhaná a dokonce i bílá.“

Richardson byl pro budoucnost vlkodavů velmi důležitým také proto, že kpt. Graham si nesmírně vážil jeho názoru a nechtěl v chovu žádné znaky, které neodpovídaly Richardsově popisu vlkodava. Proto dnes nemáme vlkodavy krátkosrsté, ani strakoše. Měl potomky Brana z chovu Hamiltona Rowana, zakoupil si feny od p. Cartera, který s Rowanem také spolupracoval, a jejích křížením získal psy žádoucí velikosti i kvality.

S Richardsonovými odchovy pracoval od cca 40. let 19. století až do své smrti v roce 1873 i p. Baker z Ballytobin. Bylo o něm známo, že nelitoval žádné námahy a žádné investice, aby vybudoval dobrý chov původních vlkodavů. Dvě feny z jeho chovu využil kpt. Graham – Old Donagh, která nesla krev Richardsonových vlkodavů, a Juno, kterou sice nevlastnil, ale odchoval na ní jednoho ze svých nejznámějších psů – Scota. Dalším, kdo s Richardsonem a Bakerem spolupracoval, byl Sir John Power z Kilfane. Psi z Ballytobinu i Kilfane byli chování dost příbuzensky, avšak oba chovatelé využili pro přilití nové krve deerhoundy z chovu Glengarry, kteří byli známí svojí velikostí a silnou kostrou.

Bezpochyby nejznámějším z chovatelů, kterým vděčíme za to, že se z vlkodavů můžeme těšit i dnes, je kpt. George Augustus Graham (1833 – 1909).

Kpt. Graham pocházel ze Skotska a původně se věnoval chovu deerhoundů. Věděl, že se mezi štěňaty občas vyskytnou některá tak velká a silná, že připomínají staré vlkodavy, a původně chtěl obnovit plemeno pouze rozvíjením chovu tímto směrem. Ale nakonec v 70. letech 19. století získal psy z chovu Ballytobin a Kilfane, což se ukázalo pro jeho práci klíčové. V roce 1879 napsal článek, v němž uvedl: „Bylo bez pochyb potvrzeno, že stále existuje několik jedinců v Irsku a Anglii, u nichž se můžeme s jistotou domnívat, že jsou irskými vlkodavy, ačkoliv rozhodně nedosahují požadované velikosti… Tato krev je momentálně v mém majetku.“

Kpt. Graham a jeho současníci měli před sebou nelehký úkol. Tzv. „pravých“ vlkodavů bylo velmi málo a chovatelé byli nuceni k přikřížení jiných plemen. K tomuto však přistupovali s myšlenkou, že v chovu některých plemen bylo dříve využito krve původních vlkodavů, a proto pro křížení vybrali právě psy, u kterých předpokládali, že v nich krev původních vlkodavů koluje. Nejčastěji byli tedy ke křížení používáni deerhoundi, v menší míře německé dogy, ale také barzoj a tibetský pes.

Barzoj Korotai byl přivezen kpt. Grahamem z Ruska. Korotai byl velký a silný pes. Předpoklad, že mezi jeho předky byli vlkodavi, zavdalo mimo jiné to, že ještě před odjezdem z Ruska dokázal Korotai sám, zcela bez pomoci, ulovit vlka, což byl úkol pro čistokrevného barzoje nemožný, k tomuto účelu barzojové chováni nebyli. Kpt. Graham tak i v tomto případě potvrdil, že jeho výběr zvířat ke křížení nebyl nahodilý, ale vždy byl snahou o zpětné získání genů původních vlkodavů. Krev Korotaie v chovu dále nesl jeho syn Karo a dcera Daisy, díky nimž je Korotai předkem všech dnes žijících vlkodavů.

Kpt. Graham se věnoval chovu, ale také publikoval články, knihy, sepsal seznam a rodokmeny všech známých vlkodavů, díky kterým dnes známe předky našich psů až do devatenáctého století.

V knize Charlese H. Lana All about dogs, ilustrované R. H. Moorem,  se o irských vlkodavech dozvíme následující: „Irský vlkodav. Domnívám se, že snad všichni, kdo se zajímají o toto krásné staré plemeno, které bylo dobře známo a vysoce ceněno již Římany, jsou si vědomi, že nikdo jiný ze současné generace nevěnoval tolik času a úsilí historii plemene, a udělal vše možné, počínaje experimentálním chovem až po podporu nadšení pro vlkodavy u ostatních, ke vzkříšení alespoň části věhlasu plemene, jako kpt. George Graham z Dursley.  Rozhodl jsem se proto použít zde několik citací výborného a zajímavého článku tohoto autora nejpovolanějšího: „Celkovým vzhledem by měl irský vlkodav připomínat vysokého, těžkého skotského deerhounda, avšak mnohem mohutnějšího, velmi důstojného, aktivního a rychlého, i když možná ne až tak jako jsou současní deerhoundi, krk je v porovnání s tělem silný a velmi svalnatý, tělo a formát jsou dlouhé. Hlava dlouhá a úzká, zužující se směrem k čenichu, který je poměrně velký… Srst hrubá, tvrdá po celém těle, na nohách i ocase. Srst na hlavě je dlouhá, trochu jemnější než na těle, ježatá nad očima, vousy pod spodní čelistí výrazné a hrubé. Barvy: černá, šedá, žíhaná, červená a plavá, v dřívějších dobách byli cenění bílí psi. Uši malé v porovnání s velikostí hlavy, vztyčené jako u hladkosrstých greyhoundů. Preferovány jsou uši tmavé. Ocas má být nesený v mírném oblouku, ne zatočený jako u mnoha greyhoundů. Velikost. Můžeme s jistotou odhadnout, že výška psů se pohybuje mezi 81 – 86 cm, někdy až 89 cm u psů a mezi 73,5 – 79 cm u fen. Následující rozměry by měly odpovídat správně stavěným psům: obvod hrudníku 96,5 – 112 cm, u fen 81 – 86 cm. Hmotnost 52 – 63 kg, feny 40,5 – 52 kg. Obvod předloktí: u psů 25,5 – 30,5 cm, u fen 21,5 – 25,5 cm. Délka hlavy: 32 – 35,5 cm, feny 28 – 30,5 cm. Většina současných autorů a všichni milovníci plemene, které autor konzultoval, se shodují, že výše uvedené beze sporu odpovídá správnému typu. Body pro posuzování irského vlkodava. – Lebka dlouhá, vzhledem k rozměru a hmotnosti zvířete úzká, velmi pozvolna se zužující k čenichu, který je velký, uši malé, oči tmavě oříškové, krk dobré délky a velmi svalnatý, ramena zaúhlená, hrudník poměrně široký a velmi hluboký, tělo dlouhé a velmi silné, však zcela bez známek neobratnosti, přední nohy rovné, se silnými kostmi, tlapy uzavřené, dobré velikosti, zadní končetiny velmi svalnaté, dobře úhlená kolena a hlezna, ocas  nesený v oblouku, srst hojná, hrubá a odolná vůči počasí, žíhaná, černá a plavá jsou nejčastější barvy, ale i bílá je známa. Výška – nejvyšší možná.“