WDK


Historie deerhounda

Historie deerhound

Původ deerhoundů je tak starobylý a první jména těchto psů jsou tak komplikovaně promíchaná a nejasná, že je nelze přesně určit. Stejně tak nevíme, jestli byl Deerhound identický se starobylým irským vlkodavem a během staletí pouze dále šlechtěn pro lov vysoké a nebo, jak někteří pisatelé proklamují, že byl přímým potomkem loveckých psů Piktů. První jména sloužila spíše k popisu použití psa, než k jeho identifikaci jako plemene. Najdeme taková jména jako Irský Vlčí Pes, Skotský Greyhound, Drsnosrstý Greyhound a Deerhound z Vysočiny. Dr. Caius ve své knize O Anglických Psech (1576) o greyhoundech uvádí: "Někteří jsou z té vyšší sorty, někteří z nižší; někteří mají jemnou srst, jiní kudrnatou; ti většíjsou určeni k lovu větších zvířat jako vysoké nebo srnčí zvěře."
Všechna tato fakta jsou relativně nedůležitá, definitivně můžeme identifikovat dee-hounda jako plemeno nejdříve v 16.století. Z tehdejšího pojetí, kdy se jako Deerhound označoval pes určený k pronásledování a lovu jelenů (deer = jelen). Ve všech dobách byli deerhoundi vysoce cenění. Historie oplývá velkolepými romancemi hlavně v době "Věku Rytířů" tj.ranýstředověk, kdy nikdo z nižší třídy jak hrabě nemohl vlastnit tyto psy. Smečka deerhoundů mohla pomoci získat milost byl-li jejich pán odsouzen k smrti. Středověké záznamy se opakovaně zmiňují o nádherných vlastnostech tohotookouzlujícíhopsa, jeho neuvěřitelné odvaze při štvanicích a jeho přirozené důstojnosti doma.

Deerhound byl tak vysoce ceněn, že zájem o jeho exklusivní vlastnictví častokrát ohrozil kontinuitu rasy. V době, kdy byla zvěř lovená štvanicemi vyhubena nebo vzácná, se v Anglii a jižním Skotsku namísto deerhounda rozšířil útlejší hladkosrstý greyhound. Skotská vysočina, poslední oblast s hojností vysoké zvěře, se stala, jak se dalo předpokládat, poslední baštou této rasy. Pro místní vůdce bylo prestižní vlastnictví deerhoundů závazné do takové míry, že bylo těžké najít dobrého psa jižně od River Forth. Tato politika byla velmi přísná, což vedlo r. 1769 k velkému zeslabení počtu dobrých a typických jedinců. To musí být připsáno i kolapsu klanového systému po Cullodenu 1745. Bylo tomu tak až do r. 1825, kdy byla obnova rasy velmi úspěšně podniknuta Archibaldem a Duncanem McNeillem (později i lordemColonsayem) a Deerhound znovu zaujal místo "na výsluní." "The Great War", v pozdější době, měla rovněž vážný dopad na rasu, kdyžmnohávelká panství v Anglii a Skotsku byla zničena. Přesto tento "Královský pes ze Skotska" je presentován naanglickýchvýstavách v dobrých počtech a to i na výstavách ve Východních státech této země. Deerhound zůstal vzácným psem s takovým historickým významem a charakterem, že jeho vlastnictví by mělo být pro kohokoliv velkou pýchou.
Vysoká cena deerhounda nebyla výsledek jeho vzácnosti tak jako fakt, že jako lovec byl výborný, s vysokým souhrnem výtečných vlastností. Má výborný čich, který může být použit při stopování, ale je to právě síla a rychlost potřebná k vyrovnání se se skotskou vysokou (často vážící přes 250 lb.) proč je tak vysoce ceněn. Psi obvykle honili sami nebo v párech. Staletí lovu, kdy žili jako společníci a hlídači skotských vůdců daly deerhoundům neukojitelnou potřebu lidské společnosti. Proto byli deerhoundi někdy vychováváni raději ve smečkách. Charakterově je deerhound tichý a důstojný, bystrý a ostražitý, přesto nikdy agresivní, je však velmi umíněný a nezkrotný, je-li to potřeba. I když to zaváníchloubouprohlašovat, že náš dnešní deerhound je identický s tím z dávné historie, jehož popisy jsou dnes většinou legendární, zůstává všeobecným faktem, že typ, velikost a charakter odpovídá opravdu autentickým záznamům 18th a 19th století.
Lov vysoké se psy není dnes ve většině zemí povolen, ale deerhound se osvědčil např. v USA proti vlkům, kojotům a králíkům a je pro něj hračkou přispůsobit svoje tempo čemukoli, co umí běhat. Jako společník je deerhound ideální, protože je učenlivý a snadno trénovatelný a má tu nejlepší možnou loajalitu a nejvyšší míru oddanosti svému pánovi.

Nejúplnější a nejkompletnější práce o této rase je Scotch Deerhounds and Their Masters od George Cupplese. Mnoho bylo také napsáno o deerhoundech panem Scrope v Days of Deerstalking a mnoha jiných dílech. Nejlepší popisy této rasy jsou nalézány v anglických knihách o psech z 19th století. Nejstarší známý pes je možná Chesthill odchovaný Menzies na začátku 19. století. Další byli Morrison of Glenelg, Mc Neil of Colonsay a Bateson of Cambusmere. Ladnost, důstojnost a krása posledně jmenovaných deerhoudů byla věrně vylíčena v mnoha Landseerových obrazech a kresbách. Shledal je nejlepšími exempláři, které kdy viděl. Sir Walter Scott, vlastnil populárního deerhounda Maidu. Maida byla s největší pravděpodobností potomkem pyrenejského psa a deerhoundí feny, protože měla hodně bílé srsti. Zdokonalovala však velikost a mohutnost u svých potomků. Sir Walter Scott udělal mnoho nadšených zmínek o rase, kde ji popisuje jako "To nejlepšístvoření nebes." Koncem 19. století sestavil kapitán Graham knihu rodokmenů nejznámějších představitelů plemene s jejich mírami a popisem každého jednotlivce. Je zajímavé připomenout, že velikost feny byla asi 66cm a psa asi 74 cm, často s obvodem hrudníku o 7,6 až 10,2 cm větším než výška. Byla požadována síla a mohutnost, ale v harmonii, tak aby nebyla omezena hbitost zvířete při lovu, ochota a vytrvalost stíhat zvěř.. Pro zlepšení stopařských schopností byli přikříženi bloodhoundové a pro zvýšení elegance pohybu barzojové. Anglický Deerhound Club byl založen v roce 1886 a standart plemene vydán poprvé oficiálně v roce 1892.
Plemenná kniha je k dispozici všem členům WDK na těchto stránkách, v sekci stáhněte si.

Autor: Ing. Eva Voborníková

Navigace