Airik se narodil v autě, když Petr vezl jeho mámu na veterinu pro nepostupující porod. Protože v dubnu 2003 v Krkonoších mrzlo, jen praštělo, Petr novorozence očistil a dal si jej za košili, aby neprochladl. Toto prvotní vtištění mělo na Airika dvojí vliv: bezmeznou důvěru a náklonnost ke všem lidem a nezřízenou lásku k automobilovým výletům. Vždycky bylo legrační pozorovat Airika, když šel proti nám nějaký člověk: celý se rozvlnil, ocas se rozkmital a Airik každého kolemjdoucího vítal jako svého nejdůvěrnějšího známého. Pokud jde o auta, bylo někdy složité mu jako mladému psovi vysvětlit, že ne každý otevřený kufr u auta na ulici je tam proto, aby nastoupil a jel na výlet, a u aut, kterými už na výletě byl, že dnes se na výlet opravdu nejede. Ovšem když se jelo na výlet, byl ten nejvzornější pasažér: první na místě a z kufru, když už si byl jist, že ho nezapomenou, pozoroval přípravy. V porovnání s rezervovaným a aristokratickým Alexem, který je ve vztahu ke svému okolí celoživotně spíše odměřený a nedůvěřivý (bohužel, negativní vliv prvních majitelů už se nepodařilo nikdy zcela vymýtit) byl Airik vřelý, vstřícný a srdečný pes, který dával rád najevo své city i touhu po tělesném kontaktu. Milovali jsme ho a on miloval celý svět.

Airik Caen Mohen podlehl krátce po svých šestých narozeninách lymfosarkomu.