Tento článek vyšel v časopise Pes přítel člověka (číslo 1/2003).
Ráda bych se připojila k názorům, které v čísle 9/2002 předkládá čtenářům a chovatelům Ing. Procházková.

Souhlasím s jejími názory a zkušenostmi doslova. Bohužel, někdy je ale složitá realizace dobře míněných a znalostmi podložených rad. Chovám irské vlkodavy a jsem nějaký čas i poradcem chovu pro toto plemeno. Samozřejmě mi leží na srdci osud nejen mých odchovů, ale celého plemene. Čím více získáváme informací, vlastních zkušeností a objektivních znalostí v oborech s chovem souvisejících , tím více je patrné, že varování Dr Wachtla v jeho knize Chov psů v roce 2000 nejsou přehnaná. Bohužel.
Neznám podrobně situaci jiných plemen, ale snažím se získat co nejvíce informací od chovatelů irských vlkodavů nejen u nás, ale pro srovnání i v zahraničí, včetně země původu. K tomu jsem měla mimo jiné příležitost na setkání EIWC (Federace evropských klubů irského vlkodava), které se konalo v květnu v Belgii při oslavách stého výročí založení belgického klubu chrtů a Světového kongresu chrtů. Bylo dost příležitostí k výměně zkušeností, k prodiskutování plánů do budoucna a hodnocení současné situace. Vzhledem k mým domácím zkušenostem mě překvapilo, ale potěšilo, že odborný program byl soustředěn výhradně na zdravotní stav psů a zdravotní potíže vyskytující se u jednotlivých plemen. Sledovala jsem přednášky především týkající se irských vlkodavů, ověřila si, že potíže tohoto plemene jsou srovnatelné i v jiných zemích. Při diskusi s kolegy ze zahraničí jsem ráda přijala jejich souhlas s naší filosofií chovu. Potíže, se kterými se potýkáme jsou i v jiných zemích, tedy i v takových, kde tradice chovu tohoto plemene je delší než u nás. Problémy obdobné našim řeší i země původu irského vlkodava. Ani v Irsku nepostupují všichni chovatelé v souladu se zájmy plemene.

Snažíme se shromažďovat co nejvíce informací o konkrétních psech, především u nás odchovaných. Zajímá nás především zdravotní stav a v návaznosti na něj délka života.Kdo se o něco podobného někdy pokoušel, jistě mi dá za pravdu, že to není jednoduchá záležitost. Jsou lidé, kteří nechtějí takové informace poskytovat. Někteří pro smutné vzpomínky, což je pochopitelné, někteří, protože se obávají zhoršení "pověsti" plemene , ale zpravidla především svého chovu. Nechtějí ohrozit prodejnost štěňat protože to považují za prvořadé. Přesto se nám daří určité informace shromažďovat a na základě výsledků z nich vyplývajících již je možné nejen porovnávat se zahraničím, ale především usuzovat na to, kde je situace nejtíživější a kudy by se měla ubírat naše snaha vedoucí k zlepšení stavu plemene, především k prodloužení života a zlepšení zdravotního stavu našich psů. Tyto dílčí výsledky byly i jedním z podkladů, které ovlivnily jednání o změně chovatelského řádu. Diskuse o chovatelských principech bývají velmi živé a ráda bych věřila, že svědčí o zájmu diskutujících o danou tematiku. Samozřejmě že z různých úhlů pohledu. Na změnách v chovu jsme se dohodli již v dubnu 2001 na členské schůzi, kde byly tyto změny přijaty většinou zúčastněných a dokonce totéž bylo potvrzeno členskou schůzí v roce 2002. To ale neznamená, že je situace jednoduchá. Většina chovatelů pochopitelně považuje za samozřejmé, že rok, rok a půl v chovu psů nic neznamená a nemůže přinést zlepšení, které by bylo hodnotitelné. Zejména u tak málopočetného plemene, jako je irský vlkodav. Vždyť od roku 1975, kdy k nám byla dovezena první fena vlkodava do srpna 2002, bylo zapsáno 1800 jedinců, včetně dovozu.

Chovatelský řád Wolfhound-Deerhound klubu vychází z řádů ČMKU. Změny jsem nastavili tak, aby alespoň mohly nastartovat zlepšování, především ve větší variabilitě genofondu plemene. Bez změny zůstal věk pro zařazení do chovu, tedy pes v 18 a fena ve 24 měsících. Využití feny irského vlkodava v chovu jsme omezili na dosažení sedmi let a 3 vrhy za život. O čtvrtý vrh je možné vyjímečně požádat po zhodnocení aktuálního zdravotního stavu veterinárním lékařem a při současném doporučení kontrolora vrhů, vždy je však nutné dodržet mezi jednotlivými vrhy 12 měsíců, respektive minimální rozmezí 10-12 měsíců, při respektování fyziologie dané feny. Změny našeho chovatelského řádu se týkají především snahy omezovat příbuzenskou plemenitbu a tedy v chovu nespojovat jedince, jejichž potomstvo by mělo společného předka ve třech generacích. I toto minimální omezení je v některých případech obtížné respektovat, ale pochopitelně se snažíme o nepříbuznost na více generací. Abychom omezili chov pouze na elitních jedincích a dali možnost do chovu zasáhnout více plemeníkům, snížili jsme počet zapsaných vrhů pro každého chovného psa na šest za život s tím, že je na majiteli psa, jak krytí v životě psa rozvrhne a omezení se nevztahuje na zahraniční krytí. Toto se stává nejčastějším důvodem k odporu některých majitelů psů, případně i chovatelů. Naštěstí dotazy typu " co se psem po šesti vrzích?" jsou zcela ojedinělé a pro naprostou většinu členů zcela nepochopitelné. Většina z nás má psa především jako společníka a nikoliv jako výrobní prostředek. Komu to připadá jako příliš tvrdé přirovnání, toho možná přesvědčí informace, že byl dokonce vznesen dotaz na Úřad pro hospodářskou soutěž zda chovatelský řád není brzdou v rozvoji podnikání. Je to ostudné, ale ojedinělé.

Jsem veterinární lékařka, praxi malých zvířat provozuji pouze omezeně a chov psů je mým koníčkem. Možná, že mé soustředění na zdravotní stav zvířat je poněkud větší než u chovatelů, kteří se nesetkávají s tolika smutnými případy. K hledání cest ke zlepšení mě vede nejen to, že život irských vlkodavů je krátký jako u většiny velkých plemen, ale i to, že se jejich život zkracuje, zejména v posledním desetiletí. Osmi, devítiletých vlkodavů je skutečně málo. To, že mám jednoho z nich sama doma mi nestačí. Ráda bych podpořila doporučení ing. Procházkové používat v chovu i tzv. staré psy. Pro chov by to mohlo být skutečně přínosem. Myslím si,že je nutné využívat především dostupné objektivní metody, které mohou pomoci při mapování situace v populaci a zhodnocení jednotlivých zvířat. V současné době, kdy exterier je upevněn, se musíme snažit o zvýšení genetické variability plemene. Začali jsme v minulém roce vyšetřovat DNA profil, výsledky hodláme využít jako jedno z hledisek při sestavování rodičovských párů. Je potěšující, že o toto vyšetření má pro svá zvířata zájem stále více majitelů. Je stále více těch, kteří jsou rádi, pokud je jejich pes dobře výstavně hodnocen, ale současně to nepovažují za to jediné. Na začátku snah o zlepšení zdravotního stavu tedy můžeme usilovat o zvýšení genetické variability na základě objektivních znalostí. Ostatní kriteria, dodržení standardu FCI včetně charakteristických povahových vlastností daného plemene zůstávají samozřejmostí.

Předpokládám, že pro nás všechny, ať už chováme jakékoliv plemeno, je důležité, abychom si společnosti našich psů užili co nejlépe a po co nejdelší čas. A by psí život byl kvalitní. Pro to bychom měli udělat vše co je v našich silách. Je potřeba hledat stále cesty ke zlepšení, doplňovat své vzdělání a získané vědomosti a zkušenosti v chovu uplatňovat a podělit se o ně s těmi, kterým jde skutečně o psy. Přála bych nám všem i našim psům, aby prvořadá byla láska k psům, nikoliv k penězům. Právo budoucích generací psů i lidí na zdravý život je naše povinnost i závazek.